"Mé jméno je Yogg-Saron a vy zde zemřete!" šeptal nám jeho hlas.

Jako by se všech přítomných zmocňoval strach. Těžko říci, jestli to byl strach ze smrti nebo z toho, že zklameme. Že už nikdy neuvidíme vycházet slunce nad Dalaranem a nikdy se nebudeme moci opít v Ironforgi. I tyhle myšlenky se honily mnohým z nás v hlavě. "Pokud nebudeme bojovat nejlépe jak to umíme, svět jak ho známe zanikne a věci co máme rádi s ním " to tehdá pronesl náš vůdce a my šli plni odhodlání za ním.

Boj to byl urputný, většiny členů výpravy se zmocňoval strach a šílenství, ale v hlavách nám stále zněl důvod proč jsme tady. " Neustupujte, nevzdávejte to ... Zvládneme to! " křičeli naši vůdci z plných plic a sami nám šli příkladem v první linii. Dodalo nám to odhodlání a i když naše situace vypadala naprosto ztracená, jelikož kolem nás byla pouze smrt a utrpení, dokázali jsme to. To co následovalo po posledním vydechnutí Yogga-Sarona se ani nedá popsat. Radost a pocit úspěchu nám nikdo nesebere do konce života. Život, ano to je to slovo, které nás strašilo ve snech. Spousta našich kamarádů dnes zemřela, ale poslání je splněno. Padnuli jako hrdinové, kteří si zaslouží čest a slávu. Po návratu do Dalaranu jsme byli oslavováni jako hrdinové, kteří uchránili svět takovým, jakým byl. Avšak ta poslední a nejdůležitěší výzva nás teprve čekala.

"Algalon chce zničit svět!", neslo se celým Dalaranem a lidé ve zmatku a strachu opouštěli své domovy. To byl čas znovu obléci výzbroj a pustit se do našeho dalšího poslání. Opět jsme dorazili do Ulduaru a stanuli před branou vedoucí k osudu Azerothu. " Už se to otevírá!", zakřičel někdo z nás a my z napětím sledovali představení za dvěřmi. Kde to jsme, kam se poděla místnost? To se mi honilo hlavou když jsem poprvé uviděl proti čemu jsme měli dnes stát. Algalon se nechtěl lehce vzdát, boj to byl tuhý a plný ztrát. Každá i sebemenší chybička v předem promyšlené taktice byla znát a končila smrtí dalších našich spolubojovníků. Pán hvězd dělal co mohl a zkoušel i nemožné, ale nám nebylo možné odolat. "Je dole, dokázali jsme to!" zvolala ta hrstka co přežila. Algalon se vrátil zpět tam odkud přiletěl a náš svět nechal být. Spousta z nás padnula v boji a už nikdy neviděla to slavnostní přijetí od Rhonina před celým Dalaranem. Dostalo se nám velké pocty a teď již můžeme říci, že jsme plně připraveni na cokoliv, co se nám postaví příště. Nebo si snad myslíte že je tohle konec? Není, tohle byl teprve začátek ...

Po přibližně půlročním farmení byl guildou DeathBringers Ulduar konečně pokořen. Každý kdo s námi byl alespoň na jednom raidu má část na našem úspěchu. Nikdy nezapomeneme na ty, kdo s námi již nehrají a rozhodli se jít cestou bez WoW. Úspěch však patří i jim a tímto jim za celé vedení guildy DeathBringers děkuji za čas a trpělivost při progressu a mnohdy tvrdých zkouškách. Poděkování patří i Vám, kteří nám drželi palce a povzbuzovali nás při zdolávání Ulduaru. Náš mocný healer (který stejnak bez Valanyrky nedá ani ránu) a guild master Reantare zaslouží poděkování od všech členů guildy a vedení za to, že s námi měl tu trpělivost a dovedl nás až za poslední překážku, díky Ti. Ale nejdůležitějsí je to, že dokud budeme živi, nic jiného z našich úst neuslyšíte než tenhto pokřik. "For the DeathBringers!"

Zapsal Oficír Gorben