Povídky

Vznik Prokletých

První část

Jsme The Cursed Ones, Prokletí. Byli a jsme elitní jednotkou, teď jsme ale především psanci, oddíl vojáků, kterým je zapovězeno přebývat ve městech. To je naše prokletí, náš osud, ale i naše výjimečnost, naše odlišnost, naše definice. Jsme to prostě my, ti Prokletí.

Celé to začalo kdysi v Ashenvalském lese. Naše jednotka byla přidělena na pomoct orkům z kmene Warsong…

„Další se nás snažej obejít!“ zakřičel George a, jakoby na potvrzení, vypálil po jednom z démonů zeleným ohněm sršící šíp. Démona pohltil zelený kouř a za smrtelných výkřiků padl k zemi, kde se válel v agónii a vnášel do vlastní jednotky chaos. Já s Thrasem držela první linii. Zadní část kruhu měl na starosti George se svým raptorem a ostatními huntery. Mezi námi byla skupinka mágů, v čele s Magecraftem, a léčitelů – druidů a priestů, kterým velel Drude. Pekelníka, který se na mě řítil, roztrhal výbuch přírodní energie usměrněné mými prsty. „Vy dva!“ zakřičela jsem na dva vojáky poblíž, „jděte podpořit zadní linii!“ „Ano, madam!“ Ohlédla jsem se okolo a spokojeně si přikývla, vidouc, že mé totemy stále drží. Reflexivně jsem nastavila svou hůl meči, který se na mě řítil.

Už je to druhý den, co se má jednotka prosekává démony a jako by jim nikdy nemělo být konce. Spíš naopak. Čím více se blížíme k horám na jihovýchodě, tím víc boje přituhují. Mám tušení, že tam najdeme jejich původce nebo místo, kudy démoni proudí do Kalimdoru. Drude už se mnou mluvil. Příroda je tu znásilněna a zničena démony a čím blíže k horám, tím je to horší. Je stále obtížnější čerpat sílu z přírody, když ta tu už téměř není.

Po několika dalších dnech téměř nepřetržitých bojů jsme se dostali k horám a před námi se rýsuje rozeklaný průsmyk. Démonů je tu už tolik, že jen málokdy dostaneme příležitost si alespoň na chvíli vydechnout a nabrat sil. Několik mých skvělých mužů již padlo pod meči a spáry démonů, Některé jsem znala několik let. Spolu jsme prošli spousty bitev a teď jsou pryč. Mrtví. Toto tažení neskončí dobře. Cítím to. Ale nemohu porušit rozkaz a co víc, zbytky legie musí být vyhnány z našeho světa, jinak ho zachvátí jako hniloba a zaplaví náš svět. To nemůžeme dopustit. Při všech bozích Kalimdoru, to se nesmí opět stát. Musíme za každou cenu pokračovat.

Ranní paprsky částečně roztrhaly mlhu a odhalily nám průsmyk, úzký rozeklaný koridor mezi skalami. Na dně se převaluje mlha hustá jak mléko a znemožňuje nám vidět cokoli, co by se mohlo skrývat uvnitř. „George, vyber dva huntery, ať jdou prozkoumat průsmyk, ale při náznaku nebezpečí, ať použijou aspekt a přiběhnou zpět. Nemůžeme ztratit další muže!“ Oficír vydal příslušné rozkazy. Hunteři, jeden s panterem a Spasithor s obrovským tygrem, zmizeli v mlze. „Všichni připravit do pohotovosti. Kruhová formace s kouzelníky uvnitř. Priesti a drudi, bufněte nás.“ Průsmykem se rozlehl řev smrtelně raněného zvířete. Po několika vteřinách z mlhy vyběhli hunteři. Jeden mi ihned podal hlášení: „Démoni, spousta a blížej se. Byla to léčka. Zabili mýho pantera, než jsme si všimli co se děje,“ dodal s náznakem slzy v oku. „Všichni připravit na útok. Roztáhněte se přes celou šířku průsmyku, ať nás nemůžou obejít. Polovina hunterů se přesune do čelní linie. Všichni víte co máte dělat.“ Vojáci ihned začali plnit moje rozkazy i další upřesňující rozkazy oficírů. V boji jsme již dávno sehraní. Kdyby to tak nebylo, mohli by jsme čuchat ke kytkám zespoda. To nás naučila zkušenost. Démoni na sebe nedali dlouho čekat. Do jejich první řady se zakousla salva šípů a první kouzla. Já ještě v rychlosti hodila na zem pár totemů a vrhla se do boje bok po boku se svými druhy.

Právě jsem rozdrtila lebku jednoho pekelného strážce, když mi záda osmahla vlna horka, následovaná výkřiky z řad healerů. Do háje, musejí tam mít Eredary nebo něco podobného. Nejlépe to vyříděj naši mágové. „Magecrafte! Postarejte se o ty černokněžníky!“ „Rozumím, Yusso!“ krikl mi v odpověď. Boj byl hodně tuhý. Warrior vedle mě nestihl vykrýt pekelníkův úder a jeho krev mi chlístla na zbroj a do obličeje. O né. „Musíme se hnout kupředu! Zatlačte na ně víc!“ Po několika minutách na nás přestaly magické útoky. Mágové asi odvedli svou práci. Hodila jsem na zem před sebe totem, který po několika úderech srdce vybuchl v kouli plamenů a usmažil několik pekelných psů. Kaňonem se rozléhá třeskot zbraní a syčení a výbuchy kouzel. Pohli jsme se. Warové v první linii před sebou tlačili démony. Postupovali jsme kupředu, sice pomalu, ale postupovali.. Dostali jsme se do části průsmyku, která se začala poněkud rozšiřovat a v tom mi došlo že něco není, jak by mělo být. Všudypřítomná mlha dostala nazelenalý nádech a my se začali dusit a motat. Jed. Rychle jsem použila totem, který léčí otravu, ale nic se nestalo. Myšlenky mi naplnilo zděšení a nepochopení. Jakto že to nefunguje? Vždyť tu kvůli tomu všichni zemřeme! Naše řady démoni decimovali jako nikdy předtím. Náhle ale začal foukat vítr a jedovatou mlhu rozfoukal. Napadlo mě, že je to práce druidů, ale to nemůžu říct jistě. Hlavní je, že je to pryč a že většina z nás přežila. Nám se teď otevřel pohled na démony před námi.

***
Druhá část

Průsmyk před námi byl plný démonů. Na konci se rozšiřoval v jakési prostranství s šedým obeliskem. Co ale upoutalo naši pozornost, byl obrovský démon, tyčící se nad námi i ostatními nižšími démony. Byl zakut v bronzové zbroji s runami a na opasku mu zářil obrovský zelený kámen. Z hlavy mu trčely dva veliké zakroucené rohy a ze zad mu vyrůstala obrovská netopýří křídla, která zastiňovala slunce. V hlavě mi vybuchl dunivý hlas, který vibroval v žilách: 'Vaše smrt má jméno Akkiroth! Tady vaše cesta končí. Huahuahuah!' z jeho dunivého smíchu mi přeběhl mráz po zádech. Vojáci strachem otupěli a démoni toho ihned využili - tlačili nás zpět. 'No tak! Nepolevujte! Nebo snad chcete žít věčně?!' zařvala jsem na své bojovníky. To je opět probudilo zpět k činnosti. Je až neuvěřitelné, jaký může mít velitelský křik účinek. Teď teprve začala být bitva krvavá. Démon posílal své podřízené do útoku a ti se neopovažovali zakolísat.

Na zemi se už vršila těla a ztěžovala oběma stranám boj. Řady démonů prořídly. Akkiroth přestal být trpělivý. Začal se drát dopředu a při tom odhazoval démony na všechny strany. 'Vaše smrt se blíží!' rozezněl se dunivý smích roklí. Vrazil mezi nás jako vtělená smrt a bojovníky rozhazoval okolo, jako by nic nevážili. 'Vzchopte se! Soustřeďte se na něj!' Pokusili jsme se o protiútok, ale jakoby se naše zbraně odrážely od jeho kůže a ani kouzla nevykazovala viditelný účinek. Mezitím si démon mezi námi vybíral krvavou daň a mezerou za ním mezi nás proudili zbylí démoni a hrozilo, že nás rozdělí. Ke mně se prodral Tamaru a zakřičel na mě, aby přehlušil hluk bitvy: 'Ten jeho opasek! S Drudem si myslíme, že je to klíč k jeho porážce!' Přikývnula jsem, že rozumím a obrátila pozornost zpět k démonovi. 'Thrasi, Scorpe! Ke mně.' Oba mě uslyšeli a stáhli se z první linie. 'Musíme zničit jeho opasek, nejspíš je to zdroj jeho síly. Thrasi, ty s vojáky prudce zaútočíte na jeho nohy zepředu. Zatím já se Scorpem si pročistíme cestu za jeho záda a pak odvedeme jeho pozornost. V tom okamžiku snad budeš mít, Thrasi, možnost zničit mu opasek. Připraveni?' 'Jasný!' 'Za hordu!' Začali jsme se prodírat vojáky a za chvíli i démony za Akkirothova záda. Thras mezitím sebral vojáky a nad bojištěm se rozlehl jejich bojový pokřik. Scorp vedle mě tříštil lebky a utínal údy démonů, kteří nám bránili v cestě k jejich pánovi. Celí zbrocení krví jsme se dostali na své místo. Před námi se do výše tyčila démonova záda. Zdál se být nezraněn a plně zaměstnán masakrováním našich řad. Scorp se postavil za má záda do obranného postoje, připraven mě chránit. Teď nebo nikdy, řekla jsem si. Zklidnila jsem tlukot srdce a začala čerpat energii, přesně jak mě to staří šamané učili. Jen tak vzdáleně jsem za sebou opět uslyšela řinkot zbraní. Jakmile bylo energie dostatek, vypustila jsem ji na démona. Blesk do něho narazil a on sebou nepatrně trhl. To ale nebylo vše, výboj ještě usmažil dva pekelné strážce u něho. Akkiroth vydal pekelný řev a pln zloby se otočil na nás. Rozpřáhl se palicí a jediným mocným úderem nás odmrštil. Narazila jsem do stěny rokle a něco ve mně prasklo. S posledních sil jsem zašeptala: 'Teď Thrasi.' Pak už jsem jen viděla jak dva orci vymrštili Thrase do vzduchu a ten velkým obloukem zasekl sekeru démonovi do opasku. Následující exploze mě poslala do sladkého bezvědomí.

***

Probudili mě hlasy a slunce, pronikající skrze plátěnou stříšku. Otevřela jsem opatrně oči. 'Už je vzhůru,' ozvalo se vedle mě. Poblíž stáli všichni velitelé jednotlivých oddílů, mí přátelé. 'Vyšlo to,' zašklebil se na mě Drude, 'je po nich.' Rozhlédla jsem se okolo. Sice snad všichni byli bojem poznamenaní (Scorp měl zavázanou ruku a Thras vypadal ohořele), ale byli živí. 'Přesto jsme zaplatili vysokou daň,' promluvil Georgie, 'mnoho našich lidí padlo. Mezi nimi byla i Suwe,' dodal a okolo se rozhostilo ticho. Po chvíli promluvil Drude: 'Hlavy vzhůru, zvládli jsme to!'

Odpoledne jsem mohla vstát, a tak jsem šla s důstojníky obhlédnout bojiště. Vojáci byli ošetřeni a teď odpočívali. Už dříve jsme si všimli monolitu no konci rokle. Jak jsme se blížili, obelisk se před námi stále zvětšoval. Byly v něm vytesány jakési znaky. Jakmile jsme se přiblížili, obelisk se rozzářil temnou září a v mžiku jakoby vybuchl. Vlna temna se přehnala přes celý kaňon. S bušícím srdcem jsem se rozhlédla okolo, ale nic zjevného se nestalo. Drude zavrtěl hlavou a ani nikdo jiný nevypadal, že by věděl, co se vlastně právě stalo. Přistoupila jsem ještě blíž a přečetla poselství vyryté v kameni:

Zde leží Grom Hellscream,
náčelník klanu Warsong.

V mnoha směrech prokletí našeho
lidu začalo a skončilo s Gromem.
Jeho jméno v našem prastarém jazyce
znamená 'obrovské srdce'.
A to jméno si zasloužil stonásobně,
když sám čelil démonu Mannorothovi -
a svojí krví vybojoval naši svobodu.

Lok'tar ogar, velký bratře.
Nechť kmen Warsong nikdy nezeslábne.

- Thrall, Náčelník hordy

'Tak tady proběhla bitva Groma a Thralla s Manorothem…' pomyslela jsem si pro sebe. Uklonili jsme se a vzdali velkému válečníkovi čest.

Na žádného dalšího démona už jsme nenarazili, a tak jsme vyrazili na pochod zpět do Ogrimmaru.

***
Třetí část

'Podle rozkazu jsme dorazili do Aschenvale a bojovali proti démonům,' podávala jsem hlášení, jakmile jsme dorazili do Ogrimmaru. 'Stopovali jsme je až do kaňonu, kde se odehrála konečná bitva. Postavil se nám démon Akkiroth, který byl vůdcem všech ostatních démonů v oblasti. Po krvavém boji se nám ho podařilo porazit.' 'Výborná práce,' zahřměl orkský velitel, 'teď máte volno, dokud vás zase nepovoláme.' 'Pane, ještě jedna taková věc se stala. Našli jsme památník Groma Hellscreama a když jsme se přiblížili, jakoby vybuchl vlnou temna. Nic se ale nestalo…' 'S tím ti jako válečník moc neporadím, jen doufejme, že to opravdu nic nebylo. A teď odchod!' Zasalutovala jsem a odpochodovala.

***

Svoji jednotku jsem našla různě rozesetou po Ogrimmarských hospodách. Už cestou tam jsem pocítila několik znepokojivých zachvění země. Přisedla jsem si k oficírům a objednala jeden korbel. 'Tak jak to dopadlo u nařízených?' nadhodil Drude. 'Dobře, teď máme až do dalších rozkazů vol---' Země se opět roztřásla, ale teď mnohem víc. Korbely a džbány poskakovaly v policích a ze stropu se sypal prach. Všichni v hospodě vypadali vyděšeně. Po chvíli se zem uklidnila. Od vedlejších stolů se ale začaly ozývat divné výkřiky. 'Můžou za to oni!' 'Začalo to, až když přišli!' 'Jsou prokletí!' 'Vyžeňme je, jinak z města nic nezbude!' Vstávali, do rukou brali zbraně a jejich rozzuřené obličeje se upíraly na nás. 'Odejděte!' zakřičel nejsmělejší z nich, a v tom okamžiku se země opět začala chvět. Vypadalo to, že se na nás každou chvíli vrhnou. 'Odejděte, dřív než zboříte celé město!' To už jsme couvali z hospody na náměstí. Země se tak třásla, že jsme se stěží udrželi na nohou, zdi začínaly praskat a dolů padaly uvolněné kameny z okolních stěn. Na náměstí už byla spousta lidí a i někteří z naší jednotky, kteří očividně dopadli podobně jako my. Zemětřesení neustávalo, spíše sílilo. Svolala jsem všechny své muže. Z rozzuřeného davu se stále víc ozývaly výkřiky typu: 'Táhněte! Jste prokletí! Chcete nás zničit! Jste spojeni s démony! Jděte pryč a už se nevracejte!' Už byl nejvyšší čas, aby jsme poklusem opustili město, protože z davu začaly přilétat první kameny. Na dohled od města jsme se zastavili. Zemětřesení už skončilo a hlavou se mi honily různé myšlenky: 'Můžeme za to opravdu my? A proč? Zradil snad někdo a udělal to úmyslně nebo to byla jen zvláštní shoda náhod?' Pak mi hlavou probleskla vzpomínka: Gromův pomník a vlna dusivé temnoty...

***

Tak jsme se stali vyvrženci. Už nás nepustili do měst, a tak jsme se museli přizpůsobit životu v divočině. Jsme ti Prokletí, jak nás nazývají. Ale nerozpadli jsme se a stále bojujeme proti démonům a alianci. A taky tam, kde je třeba. Časem se o nás vědělo stále víc a víc a naši velitelé s námi pomocí poslů opět navázali komunikaci. I přes to, žena sobě máme cejch, začali se k nám přidávat noví a noví, kteří chtěli bojovat po našem boku. A my, kteří jsme Prokletí, jsme se přizpůsobili. Jediné nás omezuje, a to že nesmíme delší dobu setrvávat ve velkých městech. Ale i na to jsme si zvykli a naše jednotka, chcete-li gilda, každým dnem sílí a stává se slavnější.

Zapsala velící důstojice Yussa
World of Warcraft guild pages    DeathBringers @ Sargeras 2006 - 2008    DeathBringers @ Deimos 2009 - 2012    Web by Yussa
„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde